Omluva

31. března 2018 v 22:31 | Lyrithra |  Nezařazeno
A tak koukám do plamene svíčky, poslouchám Red Hot Chili Peppers a vdechuju kouř, který mě následně lechtá v nose... A lituju, že žvýkačky mám v kapse bundy u vchodových dveří. Stavím se pro ně a budu doufat,že nepotkám mamku. A ano, stalo se, co jsem nechtěla. Potkala jsem mamku, takže jsem si rovnou vzala celou bundu do pokoje s tím, že si jdu vytřídit bordel v kapsách. To bylo těsný.
Víš, mami, máme spolu zvláštní vztah. Tváříme se, že jsme nejlepší kamarádky a všechno si říkáme, ale není to pravda. Vím, že v určitých věcech mi lžeš, těžko říct, jestli to poznáš i Ty na mně. Řekla bych, že ano. Moc dobře si uvědomuju, že nejsem ta poslušná dcerka, co se každou volnou chvíli učí, co Ti se vším pomůže, i když na ni řveš, že nejsem ta, co Tě poslechne na slovo. A víš co? Nechci ani taková být. Chci si žít po svém. Nechci se zbytečně stresovat, nechci dělat věci jen proto, že bych měla nebo snad dokonce musím. Pohrdám touhle společností, ale nepohrdám Tebou, mami. Píšu Tobě, i když vím, že přinejmenším pár měsíců tenhle text číst nebudeš. Proč? Protože Ti ho nechci dávat číst. Vedlo by to k dalším hádkám, práskání dveřmi či omlácenou omítkou. Proč když spolu nesouhlasíme, nedokážeme to probrat v klidu? Proč, mami? Mrzí mě to. Nejsem dokonalá, vím to. Ale pověz, kdopak je? Každý dělá chyby, tak proč mi je neustále předhazuješ, i když už se třeba staly dávno, a já se několikrát omluvila? Proč když si chci složit knihovnu a na pár místech ji stlouct, tak mi řekneš, ať počkám do rána, že mi s tím pomůžeš, protože to zkurvím jen jednou. Ocenila bych přístup typu *Nechceš pomoct? Ne? To nevadí, já vím, že to zvládneš sama. Já Ti věřím.*... Přemýšlím, kde se stala chyba. Vždyť jsme byly skvělé kamarádky a všechno. Co se změnilo? Co nás změnilo? Co změnilo náš vztah? Bylo to když jsem začala dělat průsery, věci, co se prostě nedělají? Chápu, že se Ti nelíbilo, když jsem si začala ubližovat nebo si našla o 20 let staršího "přítele" či další věci. Ale něco jsem dělat přestala a teď jsem přece relativně dobrá dcera,ne? Aspon relativně ano. A byla jsem u psychiatričky, jsem objednaná k psychologovi. Mami, koukej! Vždyť já se přece snažím...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama