Březen 2018

Omluva

31. března 2018 v 22:31 | Lyrithra |  Nezařazeno
A tak koukám do plamene svíčky, poslouchám Red Hot Chili Peppers a vdechuju kouř, který mě následně lechtá v nose... A lituju, že žvýkačky mám v kapse bundy u vchodových dveří. Stavím se pro ně a budu doufat,že nepotkám mamku. A ano, stalo se, co jsem nechtěla. Potkala jsem mamku, takže jsem si rovnou vzala celou bundu do pokoje s tím, že si jdu vytřídit bordel v kapsách. To bylo těsný.
Víš, mami, máme spolu zvláštní vztah. Tváříme se, že jsme nejlepší kamarádky a všechno si říkáme, ale není to pravda. Vím, že v určitých věcech mi lžeš, těžko říct, jestli to poznáš i Ty na mně. Řekla bych, že ano. Moc dobře si uvědomuju, že nejsem ta poslušná dcerka, co se každou volnou chvíli učí, co Ti se vším pomůže, i když na ni řveš, že nejsem ta, co Tě poslechne na slovo. A víš co? Nechci ani taková být. Chci si žít po svém. Nechci se zbytečně stresovat, nechci dělat věci jen proto, že bych měla nebo snad dokonce musím. Pohrdám touhle společností, ale nepohrdám Tebou, mami. Píšu Tobě, i když vím, že přinejmenším pár měsíců tenhle text číst nebudeš. Proč? Protože Ti ho nechci dávat číst. Vedlo by to k dalším hádkám, práskání dveřmi či omlácenou omítkou. Proč když spolu nesouhlasíme, nedokážeme to probrat v klidu? Proč, mami? Mrzí mě to. Nejsem dokonalá, vím to. Ale pověz, kdopak je? Každý dělá chyby, tak proč mi je neustále předhazuješ, i když už se třeba staly dávno, a já se několikrát omluvila? Proč když si chci složit knihovnu a na pár místech ji stlouct, tak mi řekneš, ať počkám do rána, že mi s tím pomůžeš, protože to zkurvím jen jednou. Ocenila bych přístup typu *Nechceš pomoct? Ne? To nevadí, já vím, že to zvládneš sama. Já Ti věřím.*... Přemýšlím, kde se stala chyba. Vždyť jsme byly skvělé kamarádky a všechno. Co se změnilo? Co nás změnilo? Co změnilo náš vztah? Bylo to když jsem začala dělat průsery, věci, co se prostě nedělají? Chápu, že se Ti nelíbilo, když jsem si začala ubližovat nebo si našla o 20 let staršího "přítele" či další věci. Ale něco jsem dělat přestala a teď jsem přece relativně dobrá dcera,ne? Aspon relativně ano. A byla jsem u psychiatričky, jsem objednaná k psychologovi. Mami, koukej! Vždyť já se přece snažím...

Tátova princezna? To těžko.

30. března 2018 v 2:09 | Lyritha |  Nezařazeno
Vždycky jsem si myslela,že rozvod rodičů vzal spíš ségru než mě. Přece jenom je to ona, kdo je z nás dvou starší a v té době to vnímal víc. Človíček ve 2 a půl letech má jiné starosti než pozorování vztahu jeho rodičů. Myslela jsem si, že to vzalo spíš ji i z toho důvodu, že v určité době přestala k tátovi jezdit, pokaždé, když ho jen viděla se rozbrečela a stejně tak se stalo, když kdekoli viděla nějakou svatbu.

Poslední dobou docházím k opačnému názoru. Tedy k tomu, že rozvod rodičů se podepsal spíše na mě. Jsem to já, kdo je schopný se rozbrečet při procházce parkem jen proto, že viděl, jak si nějaký muž hraje se svými dětmi. Nějaký všímavý a láskyplný táta... A koneckonců jsem to já, kdo je schopný se rozbrečet při očichávání "pracovního" trička mého přítele, protože mi to připomene muže, klasicky věčně zašitého v dílně. Mého tátu... Snad až v poslední době si uvědomuju všechny ty následky rozvodu, ať už přímé nebo nepřímé... Téměř každý den se sama sebe ptám, zda můj přítel bude dobrý táta. Zda je dobré si ho někdy vzít a zda je to vhodný muž na to, aby byl otec mých dětí.

Většina lidí se těší na své 18. narozeniny, že konečně budou moci legálně pít a řídit a podobně. Já ne. Já se těším na to, že si budu moct změnit jméno a nebudu potřebovat souhlas obou rodičů. Přece jenom, když se vaše rodiče rozvedou kvůli někomu třetímu a vy dostanete právě jeho jméno... Jméno toho třetího... A tak se celý život stejně asi budu ptát sama sebe, proč... Proč to do háje udělal... A stejně tak se nikdy nedozvím odpověď...

Doteď si pamatuju, jak jsme poprvé přijeli k tátovi a on nás seznamoval. Prohlásil něco ve smyslu, jak je to úžasný, že se jmenujeme stejně a měl z toho radost.

Nemám moc vzpomínek z útlého dětství, které by se týkaly táty. Jednou se mě můj přítel zeptal, zda si se mnou táta někdy hrál. Ani jsem nemusela přemýšlet nad odpovědí. To, jak si s námi "hrál" se odvíjelo od toho, co bavilo jeho. Takže nás brával na výlety do přírody, na motorku, ke kamarádovi na čtyřkolku, střílet ze vzduchovky do plechovek... Neříkám, že mě to nebavilo, ale zkrátka si myslím, že nás mohl zabavit jinak a mnohem lépe... Těžko říct, jak si ostatní tátové hráli se svými dcerami, to posoudit nemohu, protože to zkrátka nevím. Nejlepší ale stejně bylo, když jsme pařili na playstationu. To byla úplně jiná liga zábavy. Nejvíce jsme se ségrou milovaly Pac-Mana (hrály jsme verzi "Maze in Madness"). A pak jsme hráli ještě 101 dalmatinů, Spyrodráčka ( tzv. Spyrodragon), Bugs Bunny and Taz a další... A když jsme pak říkaly mamce, že jsme celé dva dny proseděly u playstationu, mínila se zbláznit... I pro ní to muselo být hrozně těžký, zvlášť nás tam potom pouštět.

Ač se snažím ty dávné křivdy nereflektovat do našeho vztahu, někde hluboko uvnitř mě to stále je a nikdy se toho asi už nezbavím...

Výlev čtvrtý

22. března 2018 v 19:58 | Lyrithra |  Výlevy
Nesnáším vztahové krize. Nenechte se mýlit, já totiž momentálně nemám deprese. Jsem smutná a začínám být mířně zoufalá. Z partnera se stává přítel a já nevím, co s tím. Jak to zastavit? A má to vůbec cenu? Akorát se navzájem štveme a hádáme... Ale co bude, když my nebudeme?

Výlev třetí

5. března 2018 v 21:40 | Lyrithra |  Výlevy
Potřebuji pomoc. Je mi jedno jak. Je mi momentálně jedno úplně všechno. Ta prázdnota... Už ani nemám sílu skrývat deprese. Vyhýbám se lidem, abych nikomu nemusela nic vysvětlovat. Bez odpovědí nechávám všechny narážky, občas se jen nad tím tak opravdově pousměju. Mám přátelé i přítele, za které bych jinak byla ráda. Teď je mi to jedno. Nepomáhá mi nic. Knihy, filmy, dobré jídlo, hudba... Partnera nemůžu ani vidět, protože bych ho hned nechala, ačkoli vím, že jestli někdy zase budu mít city, vyčítala bych si to. Je mi jedno, kdo všechno bude vědět o mých stavech, o depresích... Stejně odpočítávám dny. Minimálně dalších 14 dní budu muset nějak přežít...Pak se konečně potkám s psychiatričkou. Smutné na tom je, že ti, co o tom ví, vidí právě v tom dnu naději pomoci... Když o to mě snad ani nejde. Chci pomoc, potřebuju ji, ale nejsem ochotná pro to cokoli udělat... Hlavně mě zajímá, co se mnou je. Ty komentáře, že takové stavy měl v mém věku taky... Vážně? Vždyť ani nevíš, o co go. Je to pubertou? Fakticky si to myslíš? V tom případě mám pubertu přesně od doby, kdy jsem nastoupila na gympl... Na ten osmiletý program, jak z člověka udělat buď robota anebo trosku. Gratuluju, povedlo se vám to...Myslela jsem si, že takhle mizerně mi bude vždycky jen po setmění, jako celý život, jenže poslední dobou je to i přes den. A je to náročné. Včera jsem byla s kamarádem v kině, v tu chvíli mi bylo dobře, film byl vážně pecka, po skončení si před kinem zapálil a navlékl na mě svou šálu, protože jsem se klepala zimou. Dokouřil a šel do hospody, já šla domů. Tancovala jsem si po ulici, zpívala si a byla šťastná. Město bez lidí je tak krásné...A pak jsem přišla domů a od té doby mi je zas takhle mizerně. Nechci mezi lidi, vyčerpává mě to.. Dneska jsem šla na autobus, poslouchala hudbu a zrak sklopený dolů. Sebemenší kontakt, i jen oční, mě vysiluje. Když se teď rozhlédnu po svém pokoji, všude se vidím. Támhle hraju na kytaru, támhle si čtu opřená o topení, támhle u stolu kutím, támhle ráda přemýšlím...A tady? Tady uprostřed pokoje se topívám v depresích...Prosím, nesuďte mě... Chci být šťastná, chci být vyrovnaná...Snažím se. Někdy se vážně snažím...Jenže momentálně se akorát uzavírám do sebe...A vím, že mi to vůbec nepomáhá...Ale teď je to jediný řešení,jak přežít.