Výlev druhý

3. února 2018 v 23:30 | Lyrithra |  Výlevy
Často si v zimě lehávám do horké vany a dlouze uvažuji o všem možném. Bach,Beethoven,Chopin..nebo stále žijící Einaudi...To oni mi svou hudbou dělají společnost a přináší mi tu přemýšlivou náladu. Vždy mám pocit, že klavír rozdýchá každičkou buňku mého těla. Každá ta maličká část, jako kdyby také musela dumat. Klavír ve mně rozvíří nekonečný klid, a tak je to ta nejvhodnější doba na přemýšlení, plánování anebo psaní úvah. Těžko bych se teď donutila k jakémukoli fyzickému výkonu, pokud by to nebyla projížďka na koni. Koně mi totiž zatraceně chybí... Ta inteligentní zvířata s obrovským srdcem a hebkým čumákem. Tak třeba jednou, pokud se vydám cestou studia hipoterapie, kdo ví? Snad jen ten Bůh...

Mám tolik plánů do budoucna, ale taky mám strach, že je všechny nezvládnu uskutečnit. Netrápí mě peníze, znalosti v daném oboru, ani nic takového - to se dá vždy zařídit. Trápí mě jen jedno - čas. Ač jsem mladá a měla bych mít celý život před sebou, pořád je tu ten dlouhodobý pocit, že... že ten život nebude tak dlouhý,jak si všichni kolem myslí. Nebojím se smrti,snad jen toho, co bude potom. A tak tu žiju tak, jak uznám za správné, protože díky silně vyvinutému svědomí mi stejně nic jiného nezbývá. Lečím ostatní, ale nedokážu pomoct sama sobě. Paradox. Rozveseluji lidi, neboť vím, že mě to naplňuje, ale na druhou stranu pak musím čas strávený s lidmi, vyvažovat časem o samotě. Pokud nemám dostatek času o samotě, tak je to problém. A ne zrovna malý...

Někdy si připadám jako člověk například s rakovinou. Píšu si seznam věcí, co chci stihnout před smrtí a zároveň si říkám, že tohle a tamto stejně nestihnu. Další paradox... Vím, jak je důležité přemýšlet pozitivně, učím to všechny, kteří jsou mi ochotni naslouchat, ale sama tak přemýšlet nedokážu. Nekonečná paranoia, nedůvěra k lidem, podezřívavost...

Čím víc se snažím odprostit od minulosti, tím víc se poutám k budoucnosti. Jsem snílek. A i když mi to bývá vyčítáno, jsem za toho snílkovského ducha ráda, neboť v něm často hledám útěchu. Většina lidí hledajících smysl života se nakonec rozhodnou pro názor, že tím smyslem je určitý jejich úkol. Myslím,že málokdo to vlastně do smrti zjistí, jaký měl úkol. Já mám to štěstí,že to vím. Jenže... není to spíš neštěstí? Možná bych to raději nevěděla. Líbí se mi názor, že Bůh na nás naloží jen to, co jsme schopni unést. Vždycky se nad tím pousměju. Na jednu stranu tomu věřím, ale na tu druhou...je to zkrátka zvláštní...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama