Únor 2018

Můj spací režim

9. února 2018 v 2:47 | Lyritha |  Nezařazeno
Ani nevím, proč tak často ponocuju. Asi to bude tím,že nějak nevnímám čas, a začínám být kreativní a hlavně produktivní většinou s příchodem tmy. V podstatě se v tomhle ohledu ale chápu. Všude totiž zavládne ticho a klid, ulice se vylidní, čímž se vytvoří volný prostor pro plno myšlenek. Já vlastně mnohokrát zůstávám dlouho vzhůru díky tomu, že něco tvořím anebo nad něčím přemýšlím, a tak ztrácím pojem o čase. Málokdy jdu spát proto, že se mi chce. Chodívám spát proto, že si uvědomuju, že bych měla. Rozum to tak nějak rozhodne. Ale někdy tu moc přece jenom nemá, jako když třeba celou noc něco čtu, nebo koukám na filmy, respektive hlavně na anime, u kterého vydržím klidně osm nebo devět hodin v kuse. Pokud se rozhodnu strávit noc u anime, udělám si zhruba 12 toustů a ze sklepa si vezmu minerálku. Obvykle takhle trávím noci o letních prázdninách, avšak není to pravidlo.

Dokážu se naspat do zásoby, takže následně nemám problém třeba dvě nebo tři noci nespat, když se dostatečně zabavím. Dá se toho využít ale i obráceně, tedy že nejdřív v noci nespím a pak dospávám. Tenhle režim mi vyhovuje, protože často řeším věci na poslední chvíli, takže pokud nestíhám, využiju čas i v noci, a po termínu teprve načerpávám novou energii.

To mi připomíná situaci, když jsme měli ve škole odevzdávat rozbor každé balady z Kytice s rozbory dalších dvou knížek. Dělala jsem to celou noc v kuse, dohromady asi tak deset hodin, v sedm ráno jsem měla hotovo. Rozbory jsem učitelce poslala na mail i s omluvou, že mi není dobře, že tedy nepřijdu na hodinu, a že abych to odevzdala včas, zasílám ji to v příloze. Mamka mě naštěstí velkoryse nechala ten den doma a já se v klidu vyspala.

Vcelku hodně můj spací režim, a i spánek obecně, ovlivňuje roční období. Zatímco v létě téměř nespím a málokdy se mi něco zdá, - když už,tak to bývá nějaké proroctví - tak v zimě potřebuji spánku hromadu, každou noc mám sen, a taky stojí za to. Snad se mi ještě nestalo, že bych v zimě měla příjemný, hezký, klidný sen. Přesto se snažím dodržovat pravidla, jako například před spaním hodinu obecně nejíst, dvě hodiny před spaním nejíst maso a poslední tři hodiny před spaním pít jen vodu. Ovšem na mě to zřejmě, jako většina všech možných pravidel, nefunguje.

Co se týče spánku, našla bych určitě ještě pár zvláštností, ale vyzdvihnu jen jednu. Ve svém pokoji se bojím usínat při tmě, musím tam usínat při světle, avšak kdekoli jinde mi tma nevadí. Tedy až na vyjímky. Každopádně šance, že se takové místo najde, je zhruba tak pět až deset procent.

Dva světy

8. února 2018 v 19:42 | Lyrithra |  Moje básničky
V noci tama ve dne tady
dva světy a dvě duše mít
čekat na moment pošetilý
až se světy propojí.

Stane se tak - možná brzy
já nevrátím se nikdy už
nepomůžou ti však slzy
a zde možná sevřu nůž.

Co tam se děje,není tady
tam realita,zde iluze
pro dnešní dobu není rady
tak proč se stále popouzet.

Výlev druhý

3. února 2018 v 23:30 | Lyrithra |  Výlevy
Často si v zimě lehávám do horké vany a dlouze uvažuji o všem možném. Bach,Beethoven,Chopin..nebo stále žijící Einaudi...To oni mi svou hudbou dělají společnost a přináší mi tu přemýšlivou náladu. Vždy mám pocit, že klavír rozdýchá každičkou buňku mého těla. Každá ta maličká část, jako kdyby také musela dumat. Klavír ve mně rozvíří nekonečný klid, a tak je to ta nejvhodnější doba na přemýšlení, plánování anebo psaní úvah. Těžko bych se teď donutila k jakémukoli fyzickému výkonu, pokud by to nebyla projížďka na koni. Koně mi totiž zatraceně chybí... Ta inteligentní zvířata s obrovským srdcem a hebkým čumákem. Tak třeba jednou, pokud se vydám cestou studia hipoterapie, kdo ví? Snad jen ten Bůh...

Mám tolik plánů do budoucna, ale taky mám strach, že je všechny nezvládnu uskutečnit. Netrápí mě peníze, znalosti v daném oboru, ani nic takového - to se dá vždy zařídit. Trápí mě jen jedno - čas. Ač jsem mladá a měla bych mít celý život před sebou, pořád je tu ten dlouhodobý pocit, že... že ten život nebude tak dlouhý,jak si všichni kolem myslí. Nebojím se smrti,snad jen toho, co bude potom. A tak tu žiju tak, jak uznám za správné, protože díky silně vyvinutému svědomí mi stejně nic jiného nezbývá. Lečím ostatní, ale nedokážu pomoct sama sobě. Paradox. Rozveseluji lidi, neboť vím, že mě to naplňuje, ale na druhou stranu pak musím čas strávený s lidmi, vyvažovat časem o samotě. Pokud nemám dostatek času o samotě, tak je to problém. A ne zrovna malý...

Někdy si připadám jako člověk například s rakovinou. Píšu si seznam věcí, co chci stihnout před smrtí a zároveň si říkám, že tohle a tamto stejně nestihnu. Další paradox... Vím, jak je důležité přemýšlet pozitivně, učím to všechny, kteří jsou mi ochotni naslouchat, ale sama tak přemýšlet nedokážu. Nekonečná paranoia, nedůvěra k lidem, podezřívavost...

Čím víc se snažím odprostit od minulosti, tím víc se poutám k budoucnosti. Jsem snílek. A i když mi to bývá vyčítáno, jsem za toho snílkovského ducha ráda, neboť v něm často hledám útěchu. Většina lidí hledajících smysl života se nakonec rozhodnou pro názor, že tím smyslem je určitý jejich úkol. Myslím,že málokdo to vlastně do smrti zjistí, jaký měl úkol. Já mám to štěstí,že to vím. Jenže... není to spíš neštěstí? Možná bych to raději nevěděla. Líbí se mi názor, že Bůh na nás naloží jen to, co jsme schopni unést. Vždycky se nad tím pousměju. Na jednu stranu tomu věřím, ale na tu druhou...je to zkrátka zvláštní...