Sen nebo realita?

7. července 2017 v 20:16 | Lyrithra |  Deník plný paranoie
Venku pražilo slunce, ale já se chtěla projet na kole a natrhat cestou lusky hrachu. Rozloučila jsem se s mamkou, hodila si pašerácký batoh na záda, otevřela branku a opatrně vyjela na silnici. Ani z jedné strany nejelo auto a tak jsem v klidu zatočila doprava a vydala se na cestu. Ze začátku se mi jelo dobře. Byla jsem ráda, že jsem venku. Postupně se mi však začínalo hůře dýchat, vítr vál proti mně a mušek na mých výrazně žlutých kraťasech taky neubývalo. Jak jsem mohla být tak hloupá a vzít si žluté kraťasy ?

Po nějaké době jsem přijela k rybníku. Na hrázi stálo auto a já nervózně zpomalila. "Co tu dělá auto ? Nikdy tu přece nikdo nebývá..." Následně jsem zjistila, že v autě ani poblíž nikdo není a tak opět přidávám na tempu, abych jela obvyklou rychlostí. Přejela jsem hráz, zastavila, zaparkovala kolo pod strom a pohledem kontrolovala rybník s jeho blízkým okolí. Říkala jsem si, že kdyby mě někdo viděl, usoudil by, že jsem jen jela okolo a chci si prohlédnout rybník. Tudíž by mu vůbec nedošlo, že hned za rybníkem se nachází pole hrachu, kvůli kterému jsem přijela. Důkladně jsem prozkoumala očima prostředí,ale nikoho jsem neobjevila. Náhle se zvednul vítr a mě přepadl nepříjemný pocit, že přece jenom nejsem sama. Vrátila jsem se pod strom pro kolo a už už chtěla odjet bez hrachu. Pak jsem si však řekla, že by bylo opravdu ponižující přijet domů bez lusků a odůvodňovat to nepříjemným pocitem. Zamračila jsem se. Vedla jsem kolo mezi polem a zarostlým břehem rybníku. Po pár metrech jsem ho položila do vysoké trávy a popošla kousek do pole, protože na okraji byly rostliny vyschlé a tím pádem žluté. Tři metry stačily k tomu, abych stála mezi zelenými, hojně obdarovanými rostlinami. Rozhédla jsem se. Vpravo hráz, vlevo a naproti mně jsem dohlédla na konec pole, za kterým se vinuly polní cesty. Zezadu mě chránil rybník. Nikoho jsem nikde nezahlédla, přesto jsem si klekla a skrčila se, aby mě nikdo neviděl. Kolo taky nemohl nikdo vidět, položila jsem ho přece do vysoké trávy.

Sundala jsem si batoh a skrčená jsem do něj začala trhat lusky. Svět kolem mě jakoby najednou začal blednout a já jako kdybych stárla. Prodlužovaly se mi vlasy,přidělávaly vrásky ve tváři a mizela jiskra z očí. Pocítila jsem chlad pod koleny. Sklonila jsem se a uvědomila si, že mám okraj sukně celý promočený a ke všemu od bláta. Trochu jsem se narovnala a opatrně jsem koukala po okolí. Opět jsem nikoho neviděla, ale ten pocit stále zůstával uvnitř mě. Ten pocit,že nejsem sama...

Měla jsem natrháno asi pětinu batohu, když jsem zaslechla motor. Strnula jsem. Pomalu a nejistě zvedám hlavu. Nikde nevidím příčinu toho zvuku. Hráz i polní cesty jsou prázdné. Ještě více vyděšeně zvedám oči k nebi. Obloha je téměř bez mráčků a prohání se po ní pouze poštolky a jiní ptáci. Říkám si,že musím pryč. Nemohu se přece nechat chytit.

Znovu jsem se uklidnila. "Chvilku ještě pobudu." Ovšem, že jsem věděla, co mohu ztratit. Také jsem ale věděla, co mohu získat. Mohla jsem ztratit svůj život, anebo dát najíst mně i té dívce. Už pár měsíců jsem trávila život skrýváním se v lesích. Manžela mi odvedli a děti jsme neměli. Nikdy mi nebylo dáno, abych otěhotněla. Oba nás to velmi mrzelo. Teď jsem za to však byla ráda. Přivést dítě do téhle doby by zavánělo snad i hříchem. Jednoho chladného večera jsem ze svého úkrytu slyšela kroky a tehdy se moje životní cesta zapletla s tou její. Najednou přede mnou stála. Ona. Malá holka. I přes špinavý tmavý dlouhý kabát, se žlutou hvězdou, jsem viděla,jak je vyhublá a nezdravě bledá. Od té doby jsem se o ní starala. Ne proto, že jsem podle toho kabátu hned viděla, že se skrývá ze stejného důvodu jako já, nýbrž proto, že se mi ji zželelo a už jsem nemusela být odsouzená k samotářskému životu. A teď jsem pro nás obě trhala lusky hrachu a doufala, že o nás nikdo neví. Modlila jsem se, abych toho mohla nasbírat co nejvíce a aby ji mezitím nikdo nenašel v našem úkrytu.

Náhle se zase zvednul vítr a břízy za mnou na břehu rybníka zašuměly. Vylekalo mě to a vytrhlo ze vzpomínání. Zběsile oškubávám rostliny. Znovu slyším hřmění motoru. Rychle očima přejedu okolí, ohlížím se za sebe, vzhlížím k nebi. Z čista jasna si vzpomínám na auto na hrázi. Nebyla na něm vlaječka se svastikou ? Nejsem schopná si vzpomenout, ani racionálně přemýšlet. Hážu batoh na záda a se zvednutou sukní přispěchám ke kolu, které jsem před pár dny ukradla. Rychle ho vedu na hráz. Nikoho nevidím, ale výhled na auto mi stěžuje křoví. Nasedám a co nejrychleji šlapu. Nevím, kam jedu. Potřebuju pryč. Nechci ani pomyslet na to, kdo by mohl vlastnit to auto, pokud ho opravdu "zdobí" znamení Říše. Jen doufám, že s sebou nemají německé ovčáky, psy nejlepší kvality. Po tváři, mezi staženými vlasy, a i po zádech mi stékají čůrky ledového potu, i když je jeden z nejteplejších dnů léta.

Až u prvního domu vesnice, ve které bydlím, se svět opět začíná prozařovat barvami a já zpomaluju. Proč jsem jela tak rychle ? Doma si hned sundavám tričko a kraťasy. Mamka jen podotkne, že jsem zpocená, jako kdyby mě před chvílí někdo honil, a odejde do vedlejšího pokoje. Stojím jako opařená. Co že to vlastně řekla? Zpátečně si vzpomínám, co jsem před pár minutami zažila. Prožila jsem jeden ze svých snů. Pravidelně se mi zdává podobný scénář. Je válka,já jsem na útěku, a doufám, že mě nenajdou. A teď jsem to vážně zažila. Nebyla jsem si v tu chvíli schopná uvědomit, že je 21. století. Co jsem to vlastně zažila?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama