Únor 2017

Když se bojíte jít domů kvůli duchům

19. února 2017 v 13:28 | Ms. ParaSherlock |  Deník plný paranoie
Není tak neobvyklé,že se ze školy netěším domů. Občas si totiž vyslechnu pár nehezkých slov,která mě díky mé citlivosti velmi raní. Dnes jsem však měla opodstatnělý důvod, proč nechtít domů. Bála jsem se.

Budu Vám tedy vyprávět příběh včerejší noci,dle skutečných událostí. Myslela jsem si,že to bude noc jako každá jiná,že před půlnocí ulehnu do svého lože a vzbudím se časně z rána za pomoci budíčku v mobilu. Kdybych jen tušila...

Právě jsem usedla na koberec před postelí a brouzdala po pinterestu,když vtom slyším dunivé kroky po chodbě. Zvednu hlavu. Koukám na dveře. Pozorně poslouchám... Najednou nastane ticho. Říkala jsem si, že je mamka naštvaná, že ještě nespím a jde mi vynadat anebo že se jí udělalo špatně a pospíchala do koupelny. Mamka ale dveře neotvírala, a tak jsem vyhodnotila, jako správnou, druhou možnost.Položila jsem mobil na noční stolek u postele a rozsvítila nedalekou lampičku. Došla jsem zhasnout světlo a mířila do postele. V půlce mé cesty slyším z chodby hlasitý zvuk. Něco mezi výstřelem a prásknutím bičem. Zastavím se a otočím ke dveřím. Naskočí mi husí kůže. Poslouchám. Slyším jen svůj dech,cítím jen svůj tep. Prásk! Zvuk se opakuje a já jsem ještě vystrašenější. Jdu rozsvítit, vzít si věci potřebné ke spaní, a jít spát do vedlejšího pokoje. Beru si poslední věc, tedy vytahuji nabíječku ze zásuvky. Prásk! V tuhle chvíli už mám v náruči plyšáka, mobil s nabíječkou, růženec a osobní kamen. Třese se mi celé tělo, vytrysknou slzy. Sedím na posteli a začínám se modlit. Ve chvíli, kdy za sebou (vzadu v hlavě, nebo jak to popsat) uvidím modrozelený záblesk,se rozhodnu vážně odejít do jiného pokoje. Pomalu jdu ke dveřím a doufám, že už nic neuvidím ani neuslyším. Rukou chytnu kliku, asi pět sekund ji držím, a nakonec se odhodlám otevřít. Koukám do tmy na chodbě. Nic nevidím, nic neslyším. Ticho. Už začínám ve tmě rozlišovat obrysy předmětů. Zdá se mi,že dveře vedlejšího pokoje jsou pootevřené. Rozsvítím na chodbě. "Ty dveře jsou zavřené..." - pomyslím si. Nakonec ale zavřu dveře svého pokoje a nejistě se přemístím do toho vedlejšího.

Ležím v posteli a o všem přemýšlím...Svévolně nechávám stékat slzy...Pomalu usínám...