Srpen 2016

První den v mém životě v Krkonoších

10. srpna 2016 v 13:45 | Ms. ParaSherlock |  Výletování
Můj plán obsahoval vstávání v osm hodin ráno,jenže to bych nebyla já,kdybych nevstávala v půl desáté,tedy půlhodinu před plánovaným odjezdem. Nakonec se ale čas plánovaného odjezdu lišil od reálného odjezdu,takže jsem si stihla dokonce i (relativně hodně) uklidit pokoj a stáhnout pár písniček do mobilu,neboť jinak by se má osobnost unudila nudou.

Po příjezdu do prvního města na trase,což znamená pět kilometrů od domova,jsem zjistila,že jsem si zapomněla "občanku", a tak jsme se museli vrátit. No jo,ale já ji nemohla najít. Pod postelí,na stole,mezi ponožkami...Nikde nebyla! A proto jsem vzala alespoň cestovní pas v domnění,že snad bude stačit on. A vida! Stačil.

Konečně jsme se vydali na cestu a já doufala,že už mám snad všechno,abychom se nemuseli vracet. Cesta nic moc zajímavého,ale fotila jsem a fotila (odkaz bude níže),poslouchala písničky,občas prohodila pár slov nebo posunula hlavu psovi. Velký teriée a dva lidi se na zadní sedačky vejdou stěží. Zvlášť,když ten pes ještě ani chvíli neposedí. No dobře,asi tak tři hodiny z celkového času(osmi hodin) spal.

Po příjezdu do Krkonoš se mi tajil dech. Byla to nádhera! Srdce mi bušilo a já věděla,že právě jsem patřím. Do výšek,mezi mraky,blíž k nebi. Pomyslně blíž k Němu. Se ségrou jsme hodily(a to doslova) věci do pokoje a ani jsme nezačaly vybalovat. Převlékly jsme se a přezuly a šly běhat. Sestřička měla jako vždy svůj bio-eko-pohon. Svého psa. To velké černé stvoření si to užívalo stejně jako my,tedy co nejvíce mohlo. Hnalo jako by snad mu hořela "huňka". Sice to nakonec bylo jen pět kilometrů,ale ten terén,že. Dva a půl kilometru jenom dolů,chvíli vydechnout na Adolfově vyhlídce,a dva a půl kilometru jenom nahoru zpátky na náš dočasný domov - Dvorskou boudu.

Po příchodu(nebo spíše pří-běhu) na chatu jsme hned vlítly do sprchy. Ten den totiž ještě tekla teplá voda,ne pocitově téměř ledová jako zbytek pobytu.Umyly jsme se,usušily,oblékly a sešly do jídelny na večeři,kde už se bohužel "rodiče" seznámili s jedním připitým týpkem. Jak se později ukázalo,měl velice "aktuální" mapu,na které nám s radostí vysvětloval,jak se dostat na Sněžku.Ta mapa byla nejméně třicet let stará...Po vyslechnutí si pár jeho ubohých oplzlých "bajek" (jak to on nazval) jsme se sestrou odešly na pokoj. Ty bajky byly vážně ubohý,ale v jeho podání byly ještě ubožejší,neboť jak nebyl zrovna střízlivý,vyprávěl je ke všemu špatně. Vím to,protože jsem některé z nich znala.

Na pokoji jsem si pustila anime,vyřešila po netu pár důležitých věcí,jako například brigádu u kamaráda,tričko od jedné řekněme organizace, a šla spát.

Co nechápu je ale to,proč se mi první noc zdálo,že se líbám s japoncem. Že by snad jeden z jasnovidných snů?