Červenec 2016

Strmilovské bunkry

27. července 2016 v 12:03 | Ms. ParaSherlock |  Výletování
Vyjela jsem na kole z mého domova,v mobilu stažených patnáct kešek. Nevěděla jsem,kolik ujedu km nebo v kolik se vrátím. Zkrátka to nějak mělo dopadnout. Nechávala jsem to náhodě,i když na náhody něvěřím.

Jezdila jsem hlavně po bunkrech kolem Strmilova. Tolik negativní energie na jednom místě...Naposledy jsem jí tolik cítila jen na Špilberku.(Když tedy pominu jednu osobu,do které jsem se později zamilovala,a tak jsem kvůli bezpečnosti, na ni použila pečeť.) Kopřivy,komáři,ostružiny,to všechny moje tělo snášelo oddaně,ale když mi byla zima i přes bundu a měla jsem hlad,to už byl trochu problém. Najednou si uvědomím,že už je skoro tma. Kouknu na své časoprostorové cibulovky,které nosím zavěšené na krku,neboť prostě steampunk a zjistím,že už bude po deváté. "A kruci!" - pomyslím si - "Nestihnu se do tmy vrátit domů..." Pomalu začínám panikařit. "Zbývá mi ještě bonusová keška. Už jen jedna! Mám dvě možnosti : A)pojedu domů a vrátím se za tmy B)pojedu ji najít,možná ji ani nenajdu,pojedu domů a přijedu za absolutní tmy... Nakonec volím třetí možnost. : "C)pojedu ji najít,prostě ji za každou cenu najdu a pak nějak dořeším situaci." A tak jedu a jedu...Jedu,šlapu jako když běhá křeček v biolampě na výrobu světla bez použití elektřiny a konečně jsem na místě. Mírně unavená zahodím kolo do křoví a běhám po lese ve tmě s GPS v mobilu. "Ou,jaksi mi tu lítá signál"..." ...Mám ji! Po chvilce nalézám kešku,dělám vše potřebné a.... "No jo,teď musím vyřešit situaci...Kdo je obětavej a má velké auto,kam se mi v klidu vejde i kolo,mamka a její kolo? Děda! Volám tedy dědovi!" A jak jsem si řekla,tak jsem udělala. Po chvilce,kdy jsem zjistila,že chtěl přijet k nám domů na kafe,jedu zase na kole. Na smluvené místo. Před strmilovský hřbitov. Potřebovala jsem na místo setkání nějaký plac na dědy velké auto,naše kola a tak a taky musel děda to místo znát. Lepší místo zkrátka nepřicházelo v úvahu.

Ano,mamka byla po celou dobu se mnou a nakonec jsem byla doma s ní i kolama kolem 23h a ještě jsme od dědy dostali řízky ze srnčího.

A proč jsem se o mamce zmínila až tak dlouho? O ni přece nešlo. Nechávala vedení celé naší výpravy na mně a tak jsem to řídila já. Klíčové bylo až potom to,že kvůli jí,tedy jejímu kolu,jsme potřebovali na stopro velké auto.

Prostor na fotky:


Folková růže aneb recenze vyhlášeného festivalu

21. července 2016 v 19:57 | Ms. ParaSherlock |  Deník plný horkých pocitů
Letos se konal už 23. ročník tohoto vyhlášeného festivalu folkové hudby. Mezi hlavní hvězdy patřili zejména Ivan Hlas Trio,Spirituál kvintet a Žamboši, ačkoliv já se těšila na "své" hvězdy jako je : Epy de mye,Devítka či Jen tak tak.
Další interpreti,kteří vystupovali:
(tučně vyznačení - stáli za to)
Míša Leicht a Forehand
Slávek Klecandr
Monty
Hořký kafe
Petr Linhart
Jiří Smrž a kapela
Martina Trchová Trio
Švédova trojka
Hluboké nedorozumění
Spolektiv
Isara
Blue Gate
Bezefšeho
Jen tak tak
Epy de Mye
Ivan Hlas Trio
Bonsai č.3
Rendez-Fou
Sekvoj
Sova - Slamák
Devítka
Načas
Žamboši
Spirituál kvintet
Zhasni
Tamaral

Na Folkovou růži jsem šla hlavně kvůli Epy de myi,jinak jsem znala tak 4-5 kapel.Hluboce mě zklamal Spirituál kvintet,hlavně kvůli jedné zpěvačce,u které když zpívala,tak jsme se s doprovodem smáli,že mečí jako koza. Opravdu jim to kazila...Kdo mě doslova uchvátil byla Isara. Jejich tvorba jde spíše z folku do keltské/historické hudby a tu zbožňuju. Koupila jsem si od nich (a následně i od Hlubokého nedorozumění) CD,neboť i když se to může zdát zastaralé,někdo pořád poslouchá hudbu tímto způsobem.

Doprovod mi ve čtvrtek a pátek dělala mamka,v sobotu jsem šla s jedním "prozatím" kamarádem. Byl to úžasný zážitek jak díky doprovodu,tak i interpretům,atmosféře a všemu okolo.

A vtipný zážitek? Nevím,zda je to vtipné,ale já se nad tím aspoň pousmála. Každá kapela,když odehrála,dostala flaška hradeckého rumu,na které byl vytišen název právě té kapely a její fotka. Jedna kapela(Byla první,co to udělala) otevřela flašku a poslala ji mezi lidi. V ten den jsem tam byla s mamkou a když šla flaška okolo,mamka se zkrátka napila,že je to prý tradice. Já to odmítla a jen flašku poslala dál. Flaška putovala pořád po lidech a když už přes nás šla potřetí,mamce to nedalo a skoro mi vynadala,že se nenapiju. Ten den to nebyla jediná kapela,co poslala mezi nás svou flašku a já byla vděčná za své rozhodnutí...

Nechci se zamilovat!

18. července 2016 v 21:33 | Ms. ParaSherlock |  Deník plný horkých pocitů
Zamilování se...Vytváření si idejí o tom,jak je ten druhý úžasný. Co je na tom? Nechci se zamilovat..Proč bych měla? Pro těch pár dní hřejivého pocitu u srdce,pár dní euforie,pár dní v iluzi "Růžového světa"...Ne,díky.

Lidi berou jako samozřejmost se zamilovat,prožít někdy méně,někdy více hezkých chvil s tím druhým a nakonec se navzájem urážet a zraňovat...Po rozchodu je vždy jen jeden vítez a ten druhý...poražený.Pokaždé rozchod bolí.Aspoň jednoho. Kdo by dobrovolně chtěl cítit bolest? Když pominu pár duševních masochistů,tak asi nikdo.

Ačkoliv jsem bytost milující riziko,tohle riziko mě nijak zvlášť nevzrušuje. Jsem Posel Lásky,šířím ji,ale zamilovat se? To v plánu opravdu nemám . Zamilovat se neznamená cítit lásku. Ani Lásku. Láska s velkým "L" totiž není láska,ale o tom zase jindy...

První barvení vlasů

12. července 2016 v 20:36 | Ms. ParaSherlock |  Deník plný horkých pocitů
Nastal významný den pro mé úžasné vlasy a úžasně i dopadl.

Jelikož bydlím na vesnice,musela jsem pro barvu do města. V naší vesničce totiž není ani "pidi sámoška". A tak jsem včera měla následující plán: Ráno vstát kolem půl osmé a v osm hodin jet "sockou" do města,koupit barvu a jet hned domů. Ovšem,jako vždy jsem nestíhala,a tak mi bus odjel. Respektive ujel...Proto jsem byla nucena jít do města pěšky. V žabkách jsem to stihla za padesát minut,koupila barevné tužidlo na vlasy a pak jela domů.

Dneska jsem si chtěla tedy vlasy obarvit,a to na tyrkysovou. Přesněji řečeno barevným tužidlem na vlasy od firmy Elysée. Zvolila jsem tužidlo,aby se to snadno vymylo,kdyby mi to neslušelo a tak. Mělo se údajně vymýt po šesti až osmi umytí. Počítala jsem s tím,že mám tmavě hnědé,téměř černé vlasy,tímpádem barva nebude tak intenzivní. Počítala jsem s tmavou lagunovou tyrkysovou. Poctivě jsem provedla zkoušku na alergii,neboť dříve jsem měla přes deset alergií,ale naštěstí mě všechny opustili a tak mám jen tři. Na peří,prach a lilie.

Přesně jak psali v návodu,dala jsem si na předloktí to tužidlo. Čtyřicet minut jsem na ruce měla zelenou pěnu. Nic. Vůbec nic. Žádný příznaky alergie. Po opláchnutí mi na ruce zůstal zelený flek,který ovšem neřeším,protože jsem ho záměrně udělala na místě,kde jindy nosím neustále šátek. Vzala jsem si rukavice,gumičkami je přichytila k rukám,kolem krku hodila ručník atd... a dále postupovala podle návodu. Do deseti minut jsme měla na hlavě všude zelnou pěnu. Nechala jsem ji působit třicetpět minut,jak doporučovali lidem s tmavými vlasy a následně opláchla. A co se nestalo. Zelená byla fuč,a já měla svou původní barvu,jako kdybych nic nedělala...

Naštvaně jsem vysušila vlasy a vyhlásila jim válku. Samozřejmě obrazně. Jsem přece Posel Lásky. Přesto jsem se značnou agresí, pocházející ze zklamání, napochodovala do spíže a hledala jakoukoli jinou barvu. A přece jenom! Jako vždy jsem dostala,co jsem chtěla. Barva měla vínovou barvu. Říkala jsem si,jak to bude super. Byla to pernamentní barva,(nevymyje se,zkrátka odroste) ale momentálně mi to nevadilo a brala jsem to spíše jako záruku toho,že to chytne. Vykašlala jsem se na nějakou zkoušku alergie a rovnou jsem si vzala nové čisté rukavice,zase na sebe hodila ručník na barvení vlasů a začala si barvu patlat na hlavu hlava nehlava. Po čtyřiceti minutách jsem opět umyla....a....hle! Barva je....NA HLAVĚ! S radostí jsem začala rychle sušit vlasy. Nemohla jsem se dočkat výsledku.

Musím říct,že po vysušení byla barva více vidět. V těch mokrých vlasech to vypadalo na chabé odlesky,ale teď...Z mé přírodní tmavé hnědé se stala výraznější tmavě hnědá,která ale hází červeno-fialové odlesky! Světe div se,vypadá to vážně skvostně!

Ticho před bouří?

7. července 2016 v 21:54 | Ms. ParaSherlock |  Deník plný paranoie
Menší pauza od psaní? Určitě ne! Pouze toho Mé Veličenstvo mělo moc na starost. Čtyři dny přece ještě není pauza. Nebudu se vymlouvat ani omlouvat,jen jsem neměla nápady o čem psát a včera jsem měla krosový závod,takže jsem zase neměla čas. Dneska jsem získávala inspiraci,o čem psát. Ne,to vážně ne...Popravdě - třídila jsem svoje oblečení,protože většina mi je buď nepříjemná na dotek mé hebké pokožky anebo mi je zkrátka to oblečení velké a visí na mně jak na dřevěném věšáku v hospodě,který bývá hned u dveří,aby si tam vážené dámy a ctihodní pánové odložili své kabáty,bohatí měšťané své cylindry a mniši svá roucha.

Tak a o čem že má být tenhle článek? Zkuste to poznat sami. Ti,kteří to mají poznat,tak to taky poznají. Věřím,že Vyvolení chápou.

Každopádně to,že jsem čtyři dny nic nenapsala neznamená pauzu,ani ticho před bouří,takže nic velkého zatím nechystám. Časem se to ale může změnit. Momentálně mě akorát polapila "paranoiová bublina". Je to pomyslná bublina,která mě celou obalí a já jsem pak pár dní ještě více paranoidní,než jindy. Vodu z kohoutku nemohu pít,protože do ní vláda dává mikročipy,které bych takhle vypila a ony by spustily urychlený rozklad kostí. Televize slouží jako megakamera pro různé psychopaty. Jídlo je vlastně jen chemická pasta,která vypadá zdravě,ale uvnitř rozežírá zaživa. Tedy něco jako kyselina fluoroantimoničná. Kyselina,která sice nehoří,ale je nejsilnější známou kyselinou vůbec.

Je tohle myšlení člověka trpícího paranoiou? Ale co když nejsem paranoidní,ale vím víc,než je vládě příjemné? A jak si na tom ty? Cítíš se pořád tak bezpečně? Nemáš někdy pocit,že jsi neustále někým sledován? Nemáš někdy pocit bezdůvodného strachu? Třeba totiž ani není tak nevinně bezvdůvodný.Člověče,buď přece ve střehu! Neměl by si jen tupě přihlížet dění okolo tebe. Přemýšlej!

Jsem divergentní!

3. července 2016 v 22:58 | Ms. ParaSherlock |  Deník plný horkých pocitů
Odkud tohle slovo znám? Myslím,že jako většina těch,co ho znají,tak i já - z filmu Divergence. Divergence je slovo pro odchýlení se od normálu. V tom filmu se lidi rozdělí do pěti skupin. Ti,co nedokážou v té svojí projít zkouškou,se potom stávají šestou skupinou a to "Odpadlíky". Každopádně nemám v úmyslu psát obsah filmu,a tak se pojďme posunout dál. I když musím říct,že kdyby ten film byl realitou,patřila bych mezi (vládou vražděné) divergentní. A na to jsem patřičně hrdá. Ale jelikož je pro mě realita to,že v županu sedím u pc a do sluchátek mi hraje "Pentakill" hudbu z "lolka" (přesněji skladbu "Orb of winter" ,kterou vážně zbožňuju) jsem "pouze" ( a to v hodně velkých uvozovkách) indigová. Nacož jsem tedy taky patřičně hrdá.

Ačkoli Divergence je film převelice krásný,řekla bych až úžasný,moc lidí ho nezná. Což je škoda,protože stojí za to.(stejně jako knižní předloha) Mimo to,promítal se i v kině.Ve svém žánru se Divergence(co se týče mého žebříčku) vyšplhala na úctyhodnou takříkajíc zlatou příčku - první místo.

Možná, že mě tak Divergence ohromila i proto,že jsem chápala a soucítila s hlavní hrdinkou,samotný děj mě zaujal,překvapila mě zápletka,příběh mě ke konci dojmul k slzám ( a to opravdu u mě snadné není) a u samotného konce jsem byla napjatá jak přetažená struna - k prasknutí.

No,jen se na něj koukněte sami! A že má přes dvě hodiny? Co na tom! Nudit se,myslím,nebudete.