Výlev šestý

13. listopadu 2018 v 0:10 | Lyrithra |  Výlevy
Po sto letech sem něco napíšu, protože mám opět pocit bezmoci. Úzkost... Anxiety... Hello darkness, my old friend... Zase se stahuju do sebe... Kašlu na školu, pomáhám bráchovi, támhleté a támhletomu, i když to sama nezvládám. Klasika. Pár minut se po chatu snažím vypadat v pohodě a vidím, jak mi to vychází. Nakonec půlce z nich přestanu psát, druhé půlce řeknu, že jdu spát, a zbytek hážu do ignoru. Že nejsou tři poloviny? Ale no tak... Nehrajme si na matematiky... Ve finále si dávám mobil do režimu letadla, lehám si na záda, přikryju se až ke krku a poslouchám Nightcore. Chybí mi ta rodina, co vlastně není moje rodina... Ten pocit přijetí... Tak čekám, kdy to přijde u současného přítele... A stále čekám, kdy se budu moct vrátit do rodinné firmy bývalého přítele. Chybí mi to. A chybí mi ti lidi. Kurevsky moc. Tak snad přežiju i tuhle úzkost... Snažím se neudusit ani nepozvracet... Snažím se aspoň po té půlhodině přestat nekontrolovatelně brečet... Tyjo, fakt to stále bolí... S pověšením plátna na zeď - připomínkou starých časů, jsem musela k notebooku zase vrátit háčkovanou žirafku, protože ona má místo prostě tam. A přehrávám si v hlavě ty momenty...Ty větší jako byla svatba, Silvestr, Aviatická... Ale i ty menší... Tousty, kravín , který je vlastně vlak, převoz polic do Police, Kunvald, Fratellis v autě, procházka nočních Kralup... To starostlivé optání, zda jsem šťastná bytost... Zatraceně.sem o moc důležitých lidí najednou...
 

Výlev pátý

14. července 2018 v 23:09 | Lyrithra |  Výlevy
Zase v tom lítám. Nechci to řešit, chci to nějak přečkat. Cítím se jako mlha, která se každou chvílí rozplyne a pak se zase spojí někde jinde... Nepřijde mi ideální každou noc svým nejvěrnějším psát, že nejsem ok. Připadám si pak trapně. Chci být dlouhodobě šťastná... Mám jiného přítele, jsem s ním opravdu šťastná, ale rozchod s bývalým přítelem mě stejně mrzí. Rozhodla jsem se s někým tkzv. nechodit a tím jsem ztratila možnost stýkání se s jeho skvělou rodinou či přáteli. To mě hodně mrzí. Asi těžko kupříkladu pozvu jeho babičku na pivo anebo napíšu jeho taťkovi, ať mi udělá tousty, protože on dělá ty nejlepší na světě... To fakt asi ne. Je tak nefér všechno to sociální postavení a jiné formality. Člověk zkrátka nemůže za někým přijít a obejmout ho, ač třeba chce, protože se to co? Protože se to zkrátka nehodí... Kdy se lidé přestanou chovat podle druhých a začnou jednat podle sebe... Kdy lidé seberou odvahu a začnou s ostatními rezonovat... Mám chuť někam s někým jít, popíjet a řešit podobné otázky. A je mi jedno, jestli by to bylo pivo u ohně s kytarou, cider na louce či v parku anebo víno v místním pajzlu. Nebo jack s colou s dávným kamarádem... S otaku človíčkem, který trpí hraniční poruchou osobnosti, dal mi slib, že kdybych chtěla, tak mě zabije, a kdysi mi udělal modřinu přes půlku zadku. A nebylo to tak, jak si myslíte. Zkrátka jsme jen tancovali. Nejdřív nějaké random společenské tance a pak pogo. Ano, pogo. Tanec punkáčů. A pak ty chvilky v kině, kdy jsem na něj občas koukla, jak je naprosto zažraný do filmu a roztomile si přitom pohrává s vlasy. Nikdy z toho víc nebylo. Za dobu, co se známe, jsem stále zadaná. A on je stále nadržený kuřák a alkoholik, ač je inteligentní... Je mi horko, ta deka nějak hřeje. Deka od mého přítele. Mám ji v postele s dalšími jeho třemi mikinami. Ve skříni mám další tři trička teď už bývalého přítele, šálu od výše zmíněného hraničáře a mikinu od bráchy. Není to brácha, co se týče genů, ale o to více to je brácha, co se týče souznění. Zrovna dneska jsem tu mikinu prala...

Charakteristika osoby - Erika

5. června 2018 v 19:12 | Lyrithra |  Školní texty
Zhruba před pěti lety jsem se seznámila s Erikou - malou pihatou zrzkou. Tenkrát jsem v knihovně neměla na zaplacení pokuty kvůli překročení výpůjční doby, a ona mě zachránila, ač mě vůbec neznala.

První věc, která upoutá vaši pozornost, jsou po ramena dlouhé, vlnité zrzavé vlasy. Lemují její obličej připomínající vesmír. Pomyslným středobodem tohoto časoprostoru se dají nazvat oči, dvě smaragdově zbarvené galaxie. Kolem nich se tu a tam objeví další hvězdy, totiž pihy. Erika si v létě ráda obléká lehké květované šaty, ale v zimě nosívá teplé huňaté šály a černý klobouk.

Člověka s tak ryzím srdcem, které nabízí ona, byste hledali těžko. Často po škole chodí venčit pejsky z útulku anebo si popovídat s osamělými důchodci v parku. Někdy naopak ale vyhledává samotu a sahá po kakau a knize. V zimě spolu jezdíme na hory, lyžuje opravdu skvěle. Ještě lépe však umí fotit a malovat. Zbožnuje umění. Několikrát měsíčně chodí na různé výstavy, přednášky a workshopy. Až se někdy nestačím divit, že na to má čas. Ač si sama sebe váží, skromnost jí rozhodně nechybí.

Erika je opravdová kamarádka. Vždy mě vyslechne a pomůže mi. Doufám, že naše přátelství vydrží dlouho.
 


Bezmoc s krycím názvem alkohol

22. května 2018 v 23:52 | Lyrithra |  Nezařazeno
Mami, proč se to stalo? Proč tenkrát a proč dnes... Proč vy, nejbližší, u kterých člověk hledá ochranu a bezpečí, proč se opíjíte?

Tenkrát u známých na Moravě, pamatuješ na Jardu a jeho sklípek, mami? Všechny ty dlouhé roky, co jsme tam jezdili, byly v pořádku, ale jednou se to jaksi vymklo kontrole. Bylo mi kolem deseti let. Ležela jsi v trávě, chtělo se Ti zvracet, brečela si, že chceš za rodiči a já tam u Tebe seděla, hladila Tě ve vlasech a snažila se Tě uklidnit. Potom Tě Tvůj přítel dotáhl na faru, kde jsme spali. Ségra Tě umyla nějakou mycí houbou a Ty ses smála, že je to želvička. Nikdo mi nechtěl vysvětlovat, co Ti je. Nechápala jsem to. Netušila jsem, co se děje. Šlo se spát a Tobě bylo stále špatně, budila ses a Tvůj přítel se o Tebe staral. Nemohla jsem usnout. Tak moc jsem se o Tebe bála. Prosila jsem Boha, aby si neumřela. Ta bezmoc... Nakonec jsem se umodlila k spánku.

O pár let později jsem potkala fajnového kluka a víš, co? Bylo to to samé. Nesnášela jsem, když byl v jeho blízkosti alkohol. Už jsem to chápala. A věděla jsem, jaký je on. A ano, je to to samé. Strach o něj, protože nikdy člověk neví, co se stane. Zvlášť ne, když je poblíž alkohol. Stejný nevyčíslitelný strach a bezmoc. Že by přenesené vzorce?

A dnes, mami? Řekneš mi k tomu zítra něco? Těžko soudit. A mám na to vůbec právo? Má na souzení vůbec právo někdo jiný než On? Už tři předešlé noci jsem strachy z cizích bytostí nemohla usnout. Bojím se, co bude dneska, když jsem navíc požádala bratra, ač ne pokrevního, o pomoc. A do toho se Ty opiješ? Celá flaška vlašského ryzlinku a nic nedává smysl, že? Proč by si jinak se vším v koupelně házela, nechala rozsvíceno v prádelně, v kuchyni neuklidila zacákanou plotnu a nechala válet se po zemi špagety? To není Tvůj styl. Ty musíš mít vždy naklizeno, s věcmi se nesmí házet, protože si jich člověk musí vážit a podobně, že? A pak ten telefonát svému ex, následně svému současnému příteli a taky ten hysterický záchvat pláče, při kterém ses začala dusit... Tak co, zameteme to pod koberec?

Omluva

31. března 2018 v 22:31 | Lyrithra |  Nezařazeno
A tak koukám do plamene svíčky, poslouchám Red Hot Chili Peppers a vdechuju kouř, který mě následně lechtá v nose... A lituju, že žvýkačky mám v kapse bundy u vchodových dveří. Stavím se pro ně a budu doufat,že nepotkám mamku. A ano, stalo se, co jsem nechtěla. Potkala jsem mamku, takže jsem si rovnou vzala celou bundu do pokoje s tím, že si jdu vytřídit bordel v kapsách. To bylo těsný.
Víš, mami, máme spolu zvláštní vztah. Tváříme se, že jsme nejlepší kamarádky a všechno si říkáme, ale není to pravda. Vím, že v určitých věcech mi lžeš, těžko říct, jestli to poznáš i Ty na mně. Řekla bych, že ano. Moc dobře si uvědomuju, že nejsem ta poslušná dcerka, co se každou volnou chvíli učí, co Ti se vším pomůže, i když na ni řveš, že nejsem ta, co Tě poslechne na slovo. A víš co? Nechci ani taková být. Chci si žít po svém. Nechci se zbytečně stresovat, nechci dělat věci jen proto, že bych měla nebo snad dokonce musím. Pohrdám touhle společností, ale nepohrdám Tebou, mami. Píšu Tobě, i když vím, že přinejmenším pár měsíců tenhle text číst nebudeš. Proč? Protože Ti ho nechci dávat číst. Vedlo by to k dalším hádkám, práskání dveřmi či omlácenou omítkou. Proč když spolu nesouhlasíme, nedokážeme to probrat v klidu? Proč, mami? Mrzí mě to. Nejsem dokonalá, vím to. Ale pověz, kdopak je? Každý dělá chyby, tak proč mi je neustále předhazuješ, i když už se třeba staly dávno, a já se několikrát omluvila? Proč když si chci složit knihovnu a na pár místech ji stlouct, tak mi řekneš, ať počkám do rána, že mi s tím pomůžeš, protože to zkurvím jen jednou. Ocenila bych přístup typu *Nechceš pomoct? Ne? To nevadí, já vím, že to zvládneš sama. Já Ti věřím.*... Přemýšlím, kde se stala chyba. Vždyť jsme byly skvělé kamarádky a všechno. Co se změnilo? Co nás změnilo? Co změnilo náš vztah? Bylo to když jsem začala dělat průsery, věci, co se prostě nedělají? Chápu, že se Ti nelíbilo, když jsem si začala ubližovat nebo si našla o 20 let staršího "přítele" či další věci. Ale něco jsem dělat přestala a teď jsem přece relativně dobrá dcera,ne? Aspon relativně ano. A byla jsem u psychiatričky, jsem objednaná k psychologovi. Mami, koukej! Vždyť já se přece snažím...

Tátova princezna? To těžko.

30. března 2018 v 2:09 | Lyritha |  Nezařazeno
Vždycky jsem si myslela,že rozvod rodičů vzal spíš ségru než mě. Přece jenom je to ona, kdo je z nás dvou starší a v té době to vnímal víc. Človíček ve 2 a půl letech má jiné starosti než pozorování vztahu jeho rodičů. Myslela jsem si, že to vzalo spíš ji i z toho důvodu, že v určité době přestala k tátovi jezdit, pokaždé, když ho jen viděla se rozbrečela a stejně tak se stalo, když kdekoli viděla nějakou svatbu.

Poslední dobou docházím k opačnému názoru. Tedy k tomu, že rozvod rodičů se podepsal spíše na mě. Jsem to já, kdo je schopný se rozbrečet při procházce parkem jen proto, že viděl, jak si nějaký muž hraje se svými dětmi. Nějaký všímavý a láskyplný táta... A koneckonců jsem to já, kdo je schopný se rozbrečet při očichávání "pracovního" trička mého přítele, protože mi to připomene muže, klasicky věčně zašitého v dílně. Mého tátu... Snad až v poslední době si uvědomuju všechny ty následky rozvodu, ať už přímé nebo nepřímé... Téměř každý den se sama sebe ptám, zda můj přítel bude dobrý táta. Zda je dobré si ho někdy vzít a zda je to vhodný muž na to, aby byl otec mých dětí.

Většina lidí se těší na své 18. narozeniny, že konečně budou moci legálně pít a řídit a podobně. Já ne. Já se těším na to, že si budu moct změnit jméno a nebudu potřebovat souhlas obou rodičů. Přece jenom, když se vaše rodiče rozvedou kvůli někomu třetímu a vy dostanete právě jeho jméno... Jméno toho třetího... A tak se celý život stejně asi budu ptát sama sebe, proč... Proč to do háje udělal... A stejně tak se nikdy nedozvím odpověď...

Doteď si pamatuju, jak jsme poprvé přijeli k tátovi a on nás seznamoval. Prohlásil něco ve smyslu, jak je to úžasný, že se jmenujeme stejně a měl z toho radost.

Nemám moc vzpomínek z útlého dětství, které by se týkaly táty. Jednou se mě můj přítel zeptal, zda si se mnou táta někdy hrál. Ani jsem nemusela přemýšlet nad odpovědí. To, jak si s námi "hrál" se odvíjelo od toho, co bavilo jeho. Takže nás brával na výlety do přírody, na motorku, ke kamarádovi na čtyřkolku, střílet ze vzduchovky do plechovek... Neříkám, že mě to nebavilo, ale zkrátka si myslím, že nás mohl zabavit jinak a mnohem lépe... Těžko říct, jak si ostatní tátové hráli se svými dcerami, to posoudit nemohu, protože to zkrátka nevím. Nejlepší ale stejně bylo, když jsme pařili na playstationu. To byla úplně jiná liga zábavy. Nejvíce jsme se ségrou milovaly Pac-Mana (hrály jsme verzi "Maze in Madness"). A pak jsme hráli ještě 101 dalmatinů, Spyrodráčka ( tzv. Spyrodragon), Bugs Bunny and Taz a další... A když jsme pak říkaly mamce, že jsme celé dva dny proseděly u playstationu, mínila se zbláznit... I pro ní to muselo být hrozně těžký, zvlášť nás tam potom pouštět.

Ač se snažím ty dávné křivdy nereflektovat do našeho vztahu, někde hluboko uvnitř mě to stále je a nikdy se toho asi už nezbavím...

Výlev čtvrtý

22. března 2018 v 19:58 | Lyrithra |  Výlevy
Nesnáším vztahové krize. Nenechte se mýlit, já totiž momentálně nemám deprese. Jsem smutná a začínám být mířně zoufalá. Z partnera se stává přítel a já nevím, co s tím. Jak to zastavit? A má to vůbec cenu? Akorát se navzájem štveme a hádáme... Ale co bude, když my nebudeme?

Výlev třetí

5. března 2018 v 21:40 | Lyrithra |  Výlevy
Potřebuji pomoc. Je mi jedno jak. Je mi momentálně jedno úplně všechno. Ta prázdnota... Už ani nemám sílu skrývat deprese. Vyhýbám se lidem, abych nikomu nemusela nic vysvětlovat. Bez odpovědí nechávám všechny narážky, občas se jen nad tím tak opravdově pousměju. Mám přátelé i přítele, za které bych jinak byla ráda. Teď je mi to jedno. Nepomáhá mi nic. Knihy, filmy, dobré jídlo, hudba... Partnera nemůžu ani vidět, protože bych ho hned nechala, ačkoli vím, že jestli někdy zase budu mít city, vyčítala bych si to. Je mi jedno, kdo všechno bude vědět o mých stavech, o depresích... Stejně odpočítávám dny. Minimálně dalších 14 dní budu muset nějak přežít...Pak se konečně potkám s psychiatričkou. Smutné na tom je, že ti, co o tom ví, vidí právě v tom dnu naději pomoci... Když o to mě snad ani nejde. Chci pomoc, potřebuju ji, ale nejsem ochotná pro to cokoli udělat... Hlavně mě zajímá, co se mnou je. Ty komentáře, že takové stavy měl v mém věku taky... Vážně? Vždyť ani nevíš, o co go. Je to pubertou? Fakticky si to myslíš? V tom případě mám pubertu přesně od doby, kdy jsem nastoupila na gympl... Na ten osmiletý program, jak z člověka udělat buď robota anebo trosku. Gratuluju, povedlo se vám to...Myslela jsem si, že takhle mizerně mi bude vždycky jen po setmění, jako celý život, jenže poslední dobou je to i přes den. A je to náročné. Včera jsem byla s kamarádem v kině, v tu chvíli mi bylo dobře, film byl vážně pecka, po skončení si před kinem zapálil a navlékl na mě svou šálu, protože jsem se klepala zimou. Dokouřil a šel do hospody, já šla domů. Tancovala jsem si po ulici, zpívala si a byla šťastná. Město bez lidí je tak krásné...A pak jsem přišla domů a od té doby mi je zas takhle mizerně. Nechci mezi lidi, vyčerpává mě to.. Dneska jsem šla na autobus, poslouchala hudbu a zrak sklopený dolů. Sebemenší kontakt, i jen oční, mě vysiluje. Když se teď rozhlédnu po svém pokoji, všude se vidím. Támhle hraju na kytaru, támhle si čtu opřená o topení, támhle u stolu kutím, támhle ráda přemýšlím...A tady? Tady uprostřed pokoje se topívám v depresích...Prosím, nesuďte mě... Chci být šťastná, chci být vyrovnaná...Snažím se. Někdy se vážně snažím...Jenže momentálně se akorát uzavírám do sebe...A vím, že mi to vůbec nepomáhá...Ale teď je to jediný řešení,jak přežít.

Můj spací režim

9. února 2018 v 2:47 | Lyritha |  Nezařazeno
Ani nevím, proč tak často ponocuju. Asi to bude tím,že nějak nevnímám čas, a začínám být kreativní a hlavně produktivní většinou s příchodem tmy. V podstatě se v tomhle ohledu ale chápu. Všude totiž zavládne ticho a klid, ulice se vylidní, čímž se vytvoří volný prostor pro plno myšlenek. Já vlastně mnohokrát zůstávám dlouho vzhůru díky tomu, že něco tvořím anebo nad něčím přemýšlím, a tak ztrácím pojem o čase. Málokdy jdu spát proto, že se mi chce. Chodívám spát proto, že si uvědomuju, že bych měla. Rozum to tak nějak rozhodne. Ale někdy tu moc přece jenom nemá, jako když třeba celou noc něco čtu, nebo koukám na filmy, respektive hlavně na anime, u kterého vydržím klidně osm nebo devět hodin v kuse. Pokud se rozhodnu strávit noc u anime, udělám si zhruba 12 toustů a ze sklepa si vezmu minerálku. Obvykle takhle trávím noci o letních prázdninách, avšak není to pravidlo.

Dokážu se naspat do zásoby, takže následně nemám problém třeba dvě nebo tři noci nespat, když se dostatečně zabavím. Dá se toho využít ale i obráceně, tedy že nejdřív v noci nespím a pak dospávám. Tenhle režim mi vyhovuje, protože často řeším věci na poslední chvíli, takže pokud nestíhám, využiju čas i v noci, a po termínu teprve načerpávám novou energii.

To mi připomíná situaci, když jsme měli ve škole odevzdávat rozbor každé balady z Kytice s rozbory dalších dvou knížek. Dělala jsem to celou noc v kuse, dohromady asi tak deset hodin, v sedm ráno jsem měla hotovo. Rozbory jsem učitelce poslala na mail i s omluvou, že mi není dobře, že tedy nepřijdu na hodinu, a že abych to odevzdala včas, zasílám ji to v příloze. Mamka mě naštěstí velkoryse nechala ten den doma a já se v klidu vyspala.

Vcelku hodně můj spací režim, a i spánek obecně, ovlivňuje roční období. Zatímco v létě téměř nespím a málokdy se mi něco zdá, - když už,tak to bývá nějaké proroctví - tak v zimě potřebuji spánku hromadu, každou noc mám sen, a taky stojí za to. Snad se mi ještě nestalo, že bych v zimě měla příjemný, hezký, klidný sen. Přesto se snažím dodržovat pravidla, jako například před spaním hodinu obecně nejíst, dvě hodiny před spaním nejíst maso a poslední tři hodiny před spaním pít jen vodu. Ovšem na mě to zřejmě, jako většina všech možných pravidel, nefunguje.

Co se týče spánku, našla bych určitě ještě pár zvláštností, ale vyzdvihnu jen jednu. Ve svém pokoji se bojím usínat při tmě, musím tam usínat při světle, avšak kdekoli jinde mi tma nevadí. Tedy až na vyjímky. Každopádně šance, že se takové místo najde, je zhruba tak pět až deset procent.

Dva světy

8. února 2018 v 19:42 | Lyrithra |  Moje básničky
V noci tama ve dne tady
dva světy a dvě duše mít
čekat na moment pošetilý
až se světy propojí.

Stane se tak - možná brzy
já nevrátím se nikdy už
nepomůžou ti však slzy
a zde možná sevřu nůž.

Co tam se děje,není tady
tam realita,zde iluze
pro dnešní dobu není rady
tak proč se stále popouzet.

Kam dál